Jako by byl každý den poslední

Nebyly jsme si blízké, ani příbuzné. Znaly jsme se od mého raného dětštví přes mého dědečka. Trávily jsme spolu hodně času po dovolených a vzájemných návštěvách. Byla o několik let starší. Uběhly roky a vzájemné návštěvy se také omezily. Pracovala v naší rodinné firmě, ale protože tam moc nechodím, tak jsme se nepotkávaly. Měla dvě děti. A včera zemřela na rakovinu.

Bohužel, tyhle tragédie se dějí po celém světě, každý den. Některé větší, některé menší, ale vždy zasáhnou ty, kterých se týkají a nechají chladnými ty, kteří o nich vzdáleně zaslechnou.

Dobrovolně přiznávám, že nejsem zvyklá na umírání mladých lidí kolem sebe a už několik dní se nemůžu zbavit neuvěřitelného smutku za to, co se děje. Jak je život nespravedlivý. A on opravdu je.

Plyne z toho nějaké poučení? Jak pro koho. Já osobně myslím na to, že se to může stát kdykoliv a komukoliv z nás a je potřeba být připraven. Každý den žít naplno a nedělat nic, čeho bychom mohli litovat a nebrzdit se nepodstatnými maličkostmi. Až ta chvíle přijde, VÁM to bude jedno, ale okolí si to bude pamatovat. Takže hurá do života, který nám ještě zbývá!